Kondolenční kniha

Ve Filipu Lábovi ztrácí nejen Fakulta sociálních věd, ale i Univerzita Karlova jednoho z nejtalentovanějších a nejoddanějších kolegů, jeho rodina a přátelé mimořádného člověka. Filip měl dar skloubit v sobě gentlemana v tom nejlepším slova smyslu se svobodomyslným umělcem, nadaným vidět krásu a zajímavou fotku v situacích, kde se nám ostatním nedostávalo fantazie.

Zároveň dobrovolně propůjčil významnou část své svobody službě Fakultě sociálních věd a Univerzitě Karlově a v nevděčných funkcionářských rolích se snažil zlepšovat svět kolem sebe. Vždycky plný entuziazmu, pochopení a černého humoru. Nemusel, mohl fotit a psát a nikdo by mu to nemohl vyčítat. Ale on chtěl. Jak učit, tak pracovat pro fakultu. A v obojím byl nepřekonatelný.

Filip Láb pro mě byl posledních čtrnáct let jedním z nejbližších přátel, důvodem, proč se místo hlavně novinářské práce rozhodnout především pro tu akademickou. Chtěli jsme společně s dalšími přáteli vybudovat fakultu otevřenou, férovou, podporující studentky a studenty v jejich ambicích udělat z naší společnosti lepší. Budeme se snažit dál, Filipe, slibuju, ale budeš nám tady strašně moc chybět…

Filip Láb se mne ujal coby vedoucí, když jsem měl po letech tu odvahu vrátit se akademicky na FSV UK a snad ještě větší drzost říci si o to, abych zde dokončil svůj postgraduál. A povedlo se to do značné míry i díky jeho nehynoucí podpoře. Od prvního dne ve mě věřil, i když věděl, že skloubit disertační práci s prací na plný úvazek a výchovou dvou dětí by mě spíše předurčovalo k tomu, abychom to dříve či později zabalil. Filip měl rád lidi, co tak úplně nezapadali, kteří nějak vybočovali a nebáli se jít svou vlastní cestou. Tak jako i on sám.
Filipe, nikdy nezapomenu na Tvůj email: „Ahoj Filipe (jako tohle me neprestane bavit, mam vzdy pocit, jako bych si psal sam sobe:), Filip“.
A přesně takhle si Tě budu pamatovat. Vždycky odlehčeně, vždycky ochotně, přátelsky a otevřeně, vždy s trochou humoru.
Velikou soustrast všem, které jsi tu po sobě zanechal.
Budeš nám moc chybět. Tvůj Filip

Filipe, těšil jsem se, až si popovídáme nad Tvou novou knihou, až dáme dalšího burgera, až si konečně jednou sedneme na zahradě a necháme naše malé dobrodruhy poletovat kolem. Dlouho jsem na krku neměl Canonet QL, který jsi mi před lety s vášní a zapálením doporučil. Začnu ho zas nosit, ať nepromarním tu chvíli až kolem mě s Elvisem projedete na kole. Chybíš mi, Josef.

Skvelý profesor, ktorý skutočne zanechal mnoho za sebou a inšpiroval mnoho študentov.

Těšil jsem se na všechny ty hodiny a dodnes na ně vzpomínám. Hrozně moc mi to dalo, i když jsem zůstal u písmen, a bylo nás takových hrozně moc. Děkuju za všechno.

Filipa Lába jsem poznala v Syndikátu novinářů ČR, kde vedl Klub novinářů-fotoreportérů. Jeho nečekaný odchod je jako rychlé secvaknutí uzávěrky, která se již nikdy neotevře. Je to moc smutné.

Je mi to moc líto, vzpomínám. Upřímnou soustrast a hodně sil všem blízkým.

Aj napriek tomu, že som nemala možnosť zažiť viac prednášok a viac konverzácií s pánom docentom Lábom, po jedinej prednáške z fotografie bolo poznať, ako miluje to, o čom učí. Vždy nápomocný a plný elánu, od iných študentov prichádzali iba pozitívne reakcie a tak som dúfala, že sa jeden predmet rozrastie do ďalších a budem mať možnosť počúvať jeho lásku a znalosti o fotografii aj naďalej… v mnohých zanechal kúsok seba vo forme vlastných znalostí, nápomocných rád a tým, aký bol. A mnohým aj bude veľmi chýbať… Ďakujem za možnosť Vás spoznať, aj keď iba na krátku chvíľu. Úprimnú sústrasť všetkým a hlavne jeho rodine a blízkym – bol výnimočným človekom, talentovaným fotografom a úžasným pedagógom.

Hodně těžce to oznámení zpracovávám. Nedokážu si představit, čím prochází jeho rodina, nejbližší a dlouholetí kolegové.

Pana docenta jsem znal především jako student. Jako spoustu dalších studentů, i mě zasvětil do krásy analogové fotografie a hlavně do celého procesu vyvolávání filmů a fotografií. Jeho hodiny praktického fotožurnalismu nebyly nikdy dostatečně dlouhé, aby nás začaly nudit. Nyní jsem dlouho nefotil, ale s každým dalším převinutím snímku si na Vás vzpomenu.

Znal jsem ho jako člověka, který pro studenty udělal vše, co bylo v jeho silách a vždy se snažil problémy řešit s klidnou hlavou. Velice si cením jeho rozhodnutí věnovat se především akademické činnosti. Dal přednost předávání vědomostí studentům před uznáním široké veřejnosti, které by se mu určitě dostalo. Pokud by se plně věnoval profesionální dráze, dnešní zpráva by jistě proběhla hlavní stranou všech médií.

Fakulta i univerzita ztratily člověka, který pro studenty a akademickou činnost dýchal. Bude na každém z nás, kteří ho měli rádi, abychom se vlastní činností na fakultě pokusili zaplnit prázdné místo, které po něm na fakultě zůstane.

Nikdy na Vás nezapomenu.

Pedagogů, jakým byl Filip Láb, bylo vždy jako šafránu. Lidí, kteří umí podnítit zájem, podpořit jej a motivovat. S jeho odchodem ztrácí fakulta jednoho z nejcennějších lidí. I když moje profesní dráha vedla nakonec jinudy, na hodiny s panem docentem (a s jeho bohužel již také zesnulou maminkou) nikdy nezapomenu.

Filip Láb symbolizoval vše, co jsem na Hollaru milovala. Otevřený a férový přístup ke studentům, skvělý humor a vzájemný respekt. Dokázal na svých hodinách vytvářet atmosféru, ve které se nikdo nebál diskutovat, dokázal vzbudit zájem o fotku i v lidech, kterým fotografie nic neříkala. Nám studentům uměl naslouchat a dokázal nás inspirovat a probouzet v nás zájem o fotku. Když jsem nastoupila na Hollar, byla jsem přesvědčená, že se budu věnovat psaní a literatuře, byl to ale Filip Láb, kvůli kterému jsem propadla fotce a vizuální žurnalistice. Milovala jsem všechny jeho hodiny, od hodin v temné komoře až po hodiny, kde jsme probírali teorii. Když jsem mluvila o své škole, vždy jsem vzpomínala právě na Filipa Lába a jeho maminku, protože akademická sféra potřebovala víc takových jako byli oni. Je to obrovská bolestivá ztráta.

Je mi to líto, všem pozůstalým upřímnou soustrast…
Sbohem pane docente.
Odpočívejte v pokoji…

Přestože byl jen o pár let starší než my, jeho studenti, uměl si přirozeně zjednat respekt a zaujmout naši pozornost. Svým nadšením a zájmem. Jednou mi pochválil fotku z demonstrace. Řekl, že je vidět, že jsem se nebála jít “dovnitř”. Byla jsem hrozně pyšná. Je mi to moc líto. Díky a sbohem.

Filipe, dlouho jsme se neviděli, ale nikdy nezapomenu na Tvou skvělou a inspirativní povahu, když jsme se před dvaceti lety společně učili fotit na první digitální foťáky. A jaká sranda u toho byla. Je mi moc líto, že jsi odešel tak brzy, byli jste pro mne s Tvojí mámou dva nejdůležitější lidi, které jsem na žurnalistice potkal a vážil si jich. Odpočívej v pokoji.

I met doc. Mgr. MgA. Filip Láb on my Erasmus exchange in Prague few months ago. He was an amazing teacher… I can’t express how much his work helped me becoming a better photographer. Beside being a great mentor he was a charming man with unparalleled sense of humor. Prague will always remind me of his beautiful soul. My deepest condolences to the entire family.

Přítomnost pana docenta Lába na hodinách byla vždy milá a usměvavá, šla z něj velká pohoda a především upřímná starost o studenty. Byť ho člověk jen potkal na chodbě. Lidé jako je on budou na fakultě chybět, protože málokdo kolem sebe dokáže šířit tolik dobré energie, jako uměl on. Upřímnou soustrast, je mi to moc líto.

Děkuji za vše Filipe. RIP

Nevěřím svým uším – teď tu smutnou zprávu hlásili na ČRo – Radiožurnál. A ono je to bohužel pravda. Filip byl náš spolužák ze studií na FSV UK, z první poloviny 90. let, který potom zůstal na Fakultě – a pokračoval v předmětu, který za nás ještě učila jeho maminka – Doc. A. Lábová.
Sakra, ta fotokomora dole nosí nějakou smůlu, že její šéfové umirají tak mladí…
Upřímnou soustrast všem pozůstalím, všem na Fakultě a vůbec všem, co ho znali…

Filip Lab byl jeden z nejlepsich ucitelu, ktere jsem kdy mela. Ackoliv jsem na FSV stravila jen par semestru, fotograficke predmety s nim byly proste skvele, a jedny z nejuzitecnejsich. Byla jsem strasne vdecna za jeho individualni pristup ke kazdemu studentovi i jeho obrovske nadseni pro svuj obor, i vlastne za to, ze kdyz jsem ze skoly odesla a o par let pozdeji jsme se potkali na nejake akci na dvorku Hollaru, meli jsme pro me velmi dulezity a formativni rozhovor o praci vs studiu. Tahle zprava me dneska velmi zasahla a neuveritelne me mrzi. Diky za vse, Filipe.

Pane docente,
byl jste skvělý učitel, a jeden z nejmilejších lidí, které jsem měl možnost potkat. Vždycky jsem se na setkání s Vámi moc těšil a je mi smutno, když si uvědomím, že další už neproběhne. Na fakultě to bez Vás už nikdy nebude jako dřív. Už teď nám všem moc chybíte. Snad je Vám tam nahoře dobře.

Laskavý, slušný, skromný, noblesný člověk.
Plný porozumění a vždy připravený naslouchat.
Budeš nám moc chybět, drahý Filipe.
Přeji hodně sil rodině a blízkým.

Odchod pana Lába z tohoto světa mě jako mnohé zasáhl. Hned po přečtení jeho knihy Fotografie po fotografii, jsem o něm začal uvažovat jako oponentovi mé bakalářské práce. Málem k tomu došlo. Nakonec z toho sešlo, ale od té doby jsem zaznamenával každou zmíňku o něm. Myslím na něj i na jeho pozůstalé. Snad už je na lepším místě.

Milý Filipe, pro slzy dnes celý den skoro nevidím. Zpráva o Tvém náhlém skonu mě rozbila na kusy. Coby studentka 1. porevolučního ročníku na FSV UK jsem Tě poznala jako dospívajícího kluka/pomocníčka Tvé skvělé maminky doc. Lábové, u níž jsem s nadšením studovala. Dodnes mám doma fotografie, které jsi mi pomáhal vyvolávat… Po pár desetiletích jsi byl u přijímacích zkoušek mé starší dcery, a když byla na FSV přijata, organizoval jsi její seznamovací kurz. I ona si tam s Tebou u táboráku potykala. Pro nás obě jsi jeden z nejšikovnějších, nejmilejších, nejcharismatičtějších a nejinteligentnějších lidí a pedagogů, se kterými jsme se kdy potkaly. Můj milý Filipe, čest Tvé památce a upřímnou soustrast Tvé rodině: tatínkovi, Tvé ženě a malému synkovi. Zemřít v 45 letech, to by se mělo zakázat… Zbude tu po Tobě obrovská díra. Na UK i v našich srdcích.

Pana docenta Filipa Lába jsem měla možnost poznat pouze letos během online výuky. Přesto nelze popřít, že to byl jeden z nejúžasnějších pedagogů, které jsem potkala. Nemůžu uvěřit, že se na nás teď dívá shůry, ještě před dvěma týdny jsme měli hodinu… Vtipný, neskutečně inteligentní a citlivý člověk, který v lidech dokázal vidět to dobré, povzbudil a nikoho nesoudil. Je mi to strašně líto. Upřímnou soustrast rodině, ať vám dá Pán sílu.

Upřímnou soustrast váženému p. Miroslavu Lábovi, jehož si velmi ctím a truchlící Filipově rodině. R.I.P. Erik Kurach, Slaný

Tohle je opravdu obrovská ztráta. Čest člověku jako byl Filip! Zcela vyjmečný.
Mrzí mne, že jsem nemě příležitost strávit s ním více času a víc hovořit.

Nemohu uvěřit, že Filip Láb zemřel. Ještě o víkendu byl na místě, které jsme oba dobře znali od dětství, místo, které spojilo a spojovalo naše rodiče a které nám oběma bylo více než drahé. V Tatobitech, v kostele sv. Vavřince. Naposledy jsme byli v osobním kontaktu, když umřela jeho maminka, krátce po té, co zemřeli i můj táta, vyjadřovali jsme si navzájem soucit a uznání rodičům, které jsme ztratili a kteří byli přátelé prakticky celý svůj život. Zpráva o jeho odchodu zasáhla mne i mou rodinu, naprosto šokující. Když zemřel můj otec, Filip mi napsal: „Vašeho otce jsem si velice vážil, a byl pro mě velkou inspirací a potvrzením mých občas lehce idealistických představ, že snažení mimo standardní pracovní kariéru má obrovský smysl. Znám jen to, co se mu podařilo v nedávných letech v Tatobitech, a je to obrovský kus práce. Jeho divadlo, podzimní koncerty a akce v malířově zahradě pro mě bez přehánění patří mezi nejsilnější kulturní zážitky z posledních let, právě pro jejich opravdovost a upřímnost a komorní formát. Moc mě mrzí, že Petr již není mezi námi, celou naši rodinu to zasáhlo, měli jsme ho moc rádi a nikdy na něj nezapomeneme.“ My, co jsme zůstali na Filipa taky nikdy nezapomeneme, za ten obrovský kus práce, všechny ty silné věci, které po něm zůstanou nejen na akademické půdě, pro jeho opravdovost, upřímnost a velký lidský formát. V Tatobitech za něj i jeho maminku vždycky bude hořet svíčka. Náš hluboký soucit k Filipově rodině. Je nám nesmírně líto. Petra Morvayová-Pešková s rodinou

Upřímnou soustrast celé rodině

Amazing teacher, amazing human. Im deeply sadden and shocked. RIP.

Odešel výjimečný člověk. Upřímnou soustrast celé rodině.

Filip was a real gentleman and loved good coffee ☕️.. During the Susi Program, I remember seeking his advice when buying my camera.. and advising me to buy a kinder too for reading digital books..
I remember he took nice photos for the trip and shared them with us later.. May his soul Rest In Peace and we meet again in heaven 🙏

Pan docent mi před několika lety umožnil navštěvovat kurz analogové fotografie na FSV, přestože jsem studoval na jiné fakultě. Jsem mu za to moc vděčný, protože mi dokázal předat nadšení k fotografii jako takové. Upřímnou soustrast celé rodině.

I s odstupem se tomu stále nechce věřit. Pan docent Láb byl asi nejen pro mě jedním z největších intelektuálních vzorů na institutu. Jako první se mi vybaví jeho pronikavá lidskost, přívětivost a tolerantnost. A skvělé kurzy doplněné jeho kouzelným humorem. Nehrál si na akademika s vysokým titulem. Kdykoliv jsme ho měli možnost pozvat na akce studentského spolku, nikdy neodmítl a byl nadšený, že ho bereme jako sobě rovného. Neutuchající energie, entuziasmus a obrovské charisma docenta Lába logicky často rozhodovaly, že jsme zamilovali do žurnalistiky a vizuality. I letos v lednu, kdy jsme spolu prezentovali náš obor na on-line dnu otevřených dveří, právě on přesvědčil svým inspirativním nadšením desítky mladých lidí, aby spojili svou životní pouť s Hollarem a fotkou. Byl to opravdu úžasný vedoucí katedry a pedagog, který se bil za studenty, pedagogy a fakultu do poslední chvíle.

Na institutu bude bez Vás hrozně strašně prázdno a smutno… Přeji upřímnou soustrast rodině a blízkým.

Pro některé absolventy je Hollar jednoduše místem, kde vystudovali vysokou školu a kam se naposledy podívali, když udělali státnice. Pro část z nás je ale Hollar něco víc. Nejen Alma mater, ale místo, které částečně bylo naším druhým domovem, kde jsme trávili čas i mimo přednášky, kde jsme pořádali různé akce, oživovali dvorek, poznávali různé inspirativní lidi – z řad studentů i vyučujících – se kterými se stýkáme dodnes, ač už jsme dávno pryč. A aby se Hollar mohl takovým místem stát, musí tam být lidé, za kterými se vracíte, které obdivujete nebo které chcete ve svém životě dále potkávat. Filip i Alena Lábovi byli jedni z nich. Jedni z těch nejzásadnějších. To, že tu už ani jeden z nich není, zní strašně. A neuvěřitelně. Definitivně. Smutně. Člověk tomu nechce věřit, přemýšlí, jak to není fér, jak to přece nemůže být pravda. Jenže je. Nikdo z nás tomu nemůže uvěřit a mám pocit, že ani čas to jen tak nezmění.
Filipe, je mi to moc líto.

V druháku jsi mi, Filipe, dal důvod neseknout se studii. Díky tobě jsem poznal svůj první fotografický idol – Patricka Chauvela. Naučil jsi mě vyvolat první fotku – jeden z nejtajemnějších zážitků, které jsem dosud poznal. Na první výstavu nás, dvou úplných nul v začátku, jsi se ochotně přišel podívat. Byl jsi jistě také první titulovaný doktor věd, který dorazil na Ruins of Intolerance, které jsme pořádali v úplných začátcích, byl jsi nadšený, nám to dodalo sebedůvěry. Na druhou výstavu jsi mi doporučil tiskárnu, aby to přecijenom nějak vypadalo. Tisknu tam dodnes.
V počest toho, jak mě bavila fotožurna jsem na VŠCHT později chtěl založit předmět Fotografie ve vědě a Vědecká žurnalistika – byl jsi podporou, dohodil jsi vyučující, měl jsi radost.

Nesčetněkrát jsi poradil, byl „tam“. Na poslední projekt výstavy fotek z Krymu jsem příliš dlouho otálel, na to kafe s tebou už jsem zajít nestihl.
Bude mě to trápit, ale mám o to větší důvod tu výstavu dotáhnout, vytisknout, ukázat a tobě věnovat.

V neurotické době, sám plný vnitřních rozepří jsi pro mě byl povznesenou lehkostí bytí. Možná proto zůstává fotografie snad jediná věc, kterou dělám s opravdovým klidem.

Předevčírem jsem měl setkání se studenty našeho předmětu na MKPR. Byl tam jeden prvák, marketing že ho tolik nebaví, ale že fotí a chtěl by to dělat víc a dál. Z nitra se mi opakovaně dralo tvé jméno, tvůj předmět, který mu doporučit. Opakovaně jsem jej musel zatlačit zpátky, spolu se smutkem a chutí brečet.

Měj se a užij si klidu, věřím, že zrovna ty, ho budeš mít asi víc, než kdokoliv jiný.

Na Filipa i Alenu Lábovou si často vzpomenu. Nejen proto, že ve mně vzbudili lásku k historii fotografie a analogové fotografii, které se dodnes věnuji, ale také proto, že vytvořili příjemný prostor pro všechny introverty, kteří rádi píšou a fotí a na fakultě je jich překvapivě hodně, i když s nimi studium žurnalistiky příliš nepočítá. Václav Moravec mi na zkoušce z etiky vyčetl, proč jsem šla studovat žurnalistiku, když jsem introvert. Filip Láb se neptal, proč jsme tady, ale ukázal nám místa, kde se budeme cítit dobře. V učebně, kde se nás scházelo do deseti lidí, za fotoaparátem, v temné komoře. Jeho prostudentský přístup byl výjimečný a v zájmu všech budoucích studentů doufám, že ho někdo bude následovat, protože jsem se s ním u nikoho jiného nesetkala. Až se budu v budoucnu ve vzpomínkách vracet k těm pěti letem stráveným na Hollaru, Lábovi budou vždycky na prvním místě.

Milý Filipe, čtu si tuto knihu až teď a znovu pláču jak želva…tenkrát jsi nebyl docent, byl jsi v posledním ročníku na gymplu v Radotíně. Byl jsi vychrtlý, vysoký, kudrnatý a anarchysta. Nosil jsi martensky a červené rifle. Patrontašku s walkmanem stále při sobě. Měl jsi jedinečnou kolébavou chůzi a v kapse fix, kterým jsi neustále tegoval ve svém rajónu své oblíbené „class enemy“. Nosil jsi mi knížky ze své knihovny a měl jsi upřímnou radost, že se mi líbí. Bylo nám dvacet, když jsi mi v dopise psal „…věř v naši zářnou budoucnost…“ a tak mi teď nezbývá než věřit, že se jednou tam, kde teď jsi, setkáme. Už teď se na to setkání s Tebou moc těším. Jsou to skoro tři měsíce, co jsi odešel, ale stále se s tím nemohu smířit. Cítím veliký smutek a bolest z toho, že jsi musel odejít tak brzy a hlavně, že jsem se nemohla s Tebou rozloučit. Plyne z toho pro mě drsné ponaučení: Neodkládat setkání se starými přáteli na neurčito! Věřím, že dobré vztahy přetrvávají bez ohledu na věk a čas, který mezi tím uběhne. V mém srdci jsi zanechal nesmazatelný a bytostný otisk. Mám tolik krásných vzpomínek na roky, které jsem mohla v tvé společnosti a s Tebou prožít. Ty jsi mě naučil vidět a dotýkat se krásy kolem nás, divit se, ptát se a hlavně nezahálet. Pořád jsi měl v hlavě nějaké plány a témata, která jsi chtěl svým fotoaparátem uchopit a uchovat. Pamatuji si, jak jsi mě přemluvil, abych ti dělala bodyguarda v klubu Pyramida, kde jsi fotil dokument o transvestitech. Jak jsi fotil každou demonstraci v Praze a jakou jsi měl hrůzu v očích, když jsi vyskočil na odpadkový koš, abys měl lepší výhled a v koši pod tebou bouchla rachejtle. Jak jsi fotil „starý Anděl“, který již neexistuje. Jakou jsi měl radost (jako malé dítě) ze svého prvního digitálního fotoaparátu, motorky a horského kola. Jaký jsi byl vizionář, když jsem ti stála modelem jako „žena s respirátorem“. Jak jsi mi chtěl nakukat, že v Holandsku na kanále za studentskou kolejí přistálo UFO. Jak jsi hrál se svou kapelou „Class Enemy“ na mém maturitním večírku. Jak jsi pod zvětšovacím přístrojem mával praporkem, aby tvá fotografie byla co nejdokonalejší. Obdivovala jsem, jak jsi byl do všeho nadšený a ve své práci pečlivý. Byl jsi to ty, kdo vytříbil můj vkus a zájem o umění, dobrou knihu a hudbu. Děkuji, že jsem tě mohla poznat a malou chvíli s Tebou pobýt. Nejraději bych těch 7 let života s Tebou přenechala Tvému synovi Rýšovi, aby mohl i on lépe poznat jaký jsi byl báječný, milující a moudrý člověk, opravdový a ryzí přítel. Psal jsi mi „…Nebuť smutná, ale nezapomeň na mě! Každý den si najdi nový (třeba i jen malý) důvod k radosti…“ Filipe, jsi na prvním místě v mém děníku vděčnosti. Byl jsi moje první láska a budeš jí navždy! Naviděnou v naší „zářné budoucnosti“. L.

Upřímnou soustrast celé Tvé rodině (tvému tatínkovi Miroslavovi, Tvé ženě Sandře a malému Rýšovi, které jsem bohužel ještě nepoznala osobně). Běhá mi mráz po zádech, když si zkusím jen představit, jak se asi cítí. Soucítím s Vámi a prosím o požehnání, aby jste smutek a bolest ze ztráty Filipa dokázali přetavit do radosti ze života, tak jak by si to přál i on, Váš Filip.

FILIPE, NEZAPOMENEME NA TEBE!

Lucka V. Frantová.